Na trénink pozic je potřeba čas. Spousta času. A tím nemyslím věnovat mu hodiny času v jednom týdnu, ale spousty týdnů. Pozice a jeho jednotlivé fáze je potřeba, aby si pes zažil. Jednotlivé pozice se musí zautomatizovat natolik, že nad nimi nebude pes při jejich vykonávání přemýšlet. Takže moje jedna velká rada zní: „Nepospíchejte!“

Řada z vás, kteří tento kurz navštěvují mi říká – pejsek umí sedni, dej pac, …
1. SEDNI – k naučení je to nejjednodušší pozice, avšak k ověření pochopení ta nejsložitější. Proč? Spousta z vás přijde na cvičák a říká: „Můj pejsek umí sedni.“ Když se však dostaneme k učení tohoto povelu, tak sleduji pouze zmatenost psa nad tím, co po něm chcete. Nejčastější příklad je asi tento:

Psovod na psa „sedni“ a pes nic, kouká. Majitel opakuje „sedni“ pes netuší, tak skočí na majitele. Majitel opakuje „sedni“ a pejsek si sedne a pak dostane odměnu a majitel to komentuje „No konečně si se probral a začal poslouchat“.

Jak to však vypadalo z pohledu psa? On něco říká. Co to asi říká? Nevím. Znovu to říká a mává u toho rukou. Aha, chce abych na něho skočil. Hmm, tak to asi nebylo ono. Znovu to říká. Posadím se, už mě to nudí. Ať si říká co chce… A hele, dokonce dostanu jídlo. Už to přestal říkat? Můžeme jít?

Z pohledu psa jsme jej tedy odměnily za to, že přestal dávat pozor a snažit se a ještě jsme to posílili tím, že jsme mu přestali říkat nějaké nesmysly.

Z tohoto příkladu také vidíme, proč povely přiřazujeme k naučenému chování jako poslední – aby si pes snadno spojil povel s něčím, co už umí a ne s ničím jiným.

Povel NENÍ MAGICKÉ SLŮVKO – pes ho nezná. Nikdy tedy neříkejte povel bez toho, aby měl pes naučené chování. To slovo mu prostě nic neřekne, ale naopak si ho můžete pokazit, když si ho pes spojí s něčím jiným. Typickým příkladem bývá povel KE MNĚ. Spousta majitelů tento povel dostatečně nenaučí ani v nejjednodušším prostředí a chtějí, aby to fungovalo i v tom nejtěžším. Pes si pak povel KE MNĚ  spojí s chováním – Ještě jednou si to tady očichám, pak se na něj kouknu a půjdu dál.

Další chybou je, že je většinou snaha pouze o to, aby pes znal danou pozici pouze s ÚSTNÍM POVELEM. Jak ale potom budete řešit situaci, kdy je pejsek v rušném prostředí 10 m daleko od vás a vy potřebujete, aby zaujal danou pozici i když vás neslyší? Dalším typickým příkladem je stáří. Hodně pejsků na stáří již neslyší a pokud nemáme posunkový povel, tak už se s ním nijak nedorozumíme.

Výhodou POSUNKOVÝCH POVELŮ je to, že jim pejsek rozumí více než těm slovním. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale psi při našem dlouhém mluvení tzv. vypnou a přestanou poslouchat. Abychom je vytrhli z určité letargie, tak musíme udělat nějaký zvuk, který se výrazně liší od mluveného slova – proto je tak důležité, aby KLIKR zazněl rychle a hlasitě. Pro psa je mnohem přirozenější pozorovat vaše postavení těla, mimiku v obličeji… a podle toho si vytvořit obrázek o tom, co se děje. Když se setkají dva psi, tak po sobě taky nezačnou hnedka štěkat, ale zaujímají různé pozice, kterými se mezi sebou dorozumívají. Proto nepodceňuje sílu posunkových povelů.

2. DEJ PAC – jak už jsme si říkali, tak učení různých triků je dobré ve dvou věcech. Zaprvé tím posilujete vzájemný vztah a zadruhé tím pejsek bystří svou mysl. Bohužel povel dej pac je specifický v tom, že by se měl učit až po základech výcviku, které nejsou sedni. Pokud s pejskem budete chtít dělat nějaký sport, tak je nutné naučit pejska, aby pozoroval nejen vaši ruku, ale i celé tělo. Pokud je tedy tento cvik trénován před nosetouchem, tak vám může nepatrně zkomplikovat život.